Při té příležitosti jsme v mukařovské galerii Stará škola uspořádali besedu a měli jsme tu čest přivítat pana učitele Václava Maříka, kterého můžeme s úctou považovat za jednoho z pamětníků těchto událostí.

Účast byla hojná, ale prostory galerie nedovolily příliš velký počet návštěvníků, a tak jsme si v závěru besedy, kde zaznělo mnoho zajímavých příběhů, slíbili, že se k tématu událostí ještě vrátíme.

Válka, jakkoliv je dnes již vzdálená, zanechala svou stopu i na osudech mnoha rodin místních občanů. Dnes nám tyto osudy připomínají nejen památníky a pomníčky, ale také náhrobky na mukařovském hřbitově, které určitě stojí za to si projít. Data a místa úmrtí hovoří v mnoha případech jasně.

Během naší besedy i při přípravě podkladů jsme čerpali nejen z dobového tisku a vyjádření historiků, ale i z kroniky obce Mukařov, která období tehdejších květnových dnů popisuje. Tato kronika místy, možná z důvodu, že byla dopisována až několik let po válce, obsahuje určité nepřesnosti, ke kterým se v textu dostaneme.

Na stránkách kroniky je možné se dočíst, že ke květnovému povstání se připojili i občané Mukařova a okolních obcí, a to budováním barikád s cílem neumožnit ustupujícím německým jednotkám volný průchod.

Při čtení záznamu těchto událostí je třeba si uvědomit, že i přes blížící se konec války to stále byla doba, kdy jakýkoli náznak odporu byl ze strany okupantů okamžitě a krutě trestán. To nám ostatně připomínají stovky tragických případů z té doby a blízkého okolí, jako střelba do davu v Kolíně, Benešově a popravy v Praze.

Také dostupnost informací, které se k tehdejšímu obyvatelstvu dostávaly, se nedá srovnávat s dneškem, kdy jako samozřejmost bereme televizní zpravodajství, internet, mobilní telefony a další vymoženosti, které přenášejí informace z celého světa téměř v reálném čase.

Lidé byli odkázáni na tisk, rozhlasové vysílání anebo ústní informace. A tak se i mukařovští občané mohli ještě 2. května roku 1945, doslova pár dní před koncem války, na titulních stránkách českých novin dočíst, že velký vůdce Adolf Hitler padl, přičemž celý článek byl psán v oslavném duchu o hrdinovi, jenž zasvětil život ochraně národů Evropy před bolševismem.

Mělo by proto zaznít, že postavit se na barikádu a čelit po zuby ozbrojeným, vycvičeným vojenským jednotkám bylo bezpochyby velké hrdinství, bez ohledu na to, jestli do konce války zbývaly dny nebo měsíce.

Z vyprávění pana Maříka jsme se dozvěděli mnoho zajímavých informací, mezi kterými by neměla zapadnout zmínka, že v Mukařově byla v té době, a také dlouho předtím, četnická stanice. Je to i důvod, proč se k historickým událostem té doby znovu vracíme. Několikero pečlivých rukou na četnické stanici totiž vedlo již od roku 1885 Památník četnické stanice, který mnohé události, včetně těch z roku 1945, popisuje mnohem pečlivěji a podrobněji než mukařovská kronika a objasňuje některé zápisy v ní uvedené.

Dlouho například nebylo úplně jasné, kolik německých jednotek Mukařovem při ústupu koncem války procházelo, jak se mukařovským odbojářům podařilo některé části německých jednotek odzbrojit nebo jim zabavit ukradený majetek. Otázkou také zůstávalo, koho a kde v Mukařově ostřelovaly blíže neurčené letouny, takzvaní „hloubkaři“.

Ne vše kroniky dokázaly zaznamenat. Jak pan Mařík zmínil, radost z blížícího se konce války chtěli pochopitelně vyjádřit i občané Mukařova. I na domě pana Maříka, tehdy velmi malého chlapce, se tak objevila česká vlajka. Dne 5. května však do obce vtrhly ustupující německé jednotky, zuřivě pátrající po partyzánech, kteří na ně v okolí útočili.

A tak snad jen díky upozornění některého z tehdejších mukařovských četníků byla vlajka schována dříve, než německé jednotky dorazily i do této části obce.

I když se četnický památník zmiňuje o tom, že koncem dubna 1945 byly v jedné z mukařovských vil střeženy bedny plné drahokamů a dalších cenností, zabavené ustupujícím Němcům, k prvnímu odzbrojování německých jednotek a zabavování majetku podezřelého původu došlo právě u jednotky, která do Mukařova dorazila 5. května a prohledávala obec. Po dlouhém jednání, v noci z 5. na 6. května, přistoupil velitel německé jednotky na podmínku odevzdání všech zbraní výměnou za volný průchod směrem na jih.

Následně bylo z rozkazu četnického vrchního strážmistra zahájeno budování barikád, které měly bránit postupu německých vojsk na Prahu. Z vyjednávání s dalšími ustupujícími německými jednotkami vyplynulo, že jejich hlavní snahou je však dosažení demarkační linie, tedy směr na Benešov. Díky činnosti na barikádách začal být výčet zabavených zbraní a cenností impozantní.

Asi nejtěžší chvíle však odbojáři prožívali 8. května, kdy se od Českého Brodu přes Žernovku přiblížila německá pancéřová jednotka, která i přes podepsanou kapitulaci trvala na volném průchodu bez odzbrojení, jinak si cestu probije. Zbraně chtěli odevzdat až na demarkační linii, pokud se k ní dostanou. Jednotce tak byl umožněn volný průchod, ale část odbojářů jednotku sledovala spolu s místními partyzány až za Třemblaty, kde došlo k ozbrojenému střetu, v němž byly zničeny tři obrněné vozy okupantů.

V kronice je taková zmínka o hloubkových letcích. Když jsem ale v této souvislosti hovořil s několika historiky, americké letectvo jsme vyloučili. V té době již platila jasná omezení demarkační čáry a spojenci se takto hluboko do území protektorátu nemohli pouštět, nehledě na skutečnost, že neměli důvod ostřelovat barikády nebo domy. Přikláněli jsme se spíše k sovětskému letectvu. Až z pera četnického kronikáře však vyplynulo, že šlo o německý průzkumný letoun, který skutečně ostřeloval přímo barikádu na Budech.

Poslední německou jednotku, která projížděla přes křižovatku Na Budech v podvečer 9. května, zachytila známá historická fotografie.

Četnický památník uvádí, že první sovětské tanky, tentokrát směrem od Prahy, přijely do Mukařova kolem 21. hodiny.

Není bez zajímavosti, že po skončení války se v Mukařově a okolí sovětské jednotky nakrátko usadily, důstojníci byli ubytováni v domech a vojsko tábořilo na loukách a v okolních lesích. Velitelství si mukařovská jednotka Rudé armády zřídila přímo na návsi v Mukařově, v domě č. 79, tehdy i dnes patřícím rodině Trnkových.

K lidským tragédiím však nedocházelo jen během války, ale i v poválečných dnech a týdnech. Před zmíněným domem na návsi byli jednoho dne shromážděni zajatí němečtí vojáci, u kterých byla nalezena zbraň, a tito byli na místě odsouzeni k trestu smrti.

Rozsudek byl posléze vykonán nedaleko lesní cesty za Mukařovem, směrem na Doubek, od nepaměti nazývané Zelená cesta, která je lemována alejí mohutných stromů.

V četnickém památníku je také opakovaně zmíněn hrob neznámého sovětského vojáka na mukařovském hřbitově, včetně přesné lokalizace místa jeho posledního odpočinku. Tento příslušník Rudé armády zde byl pohřben 10. května 1945, v noci, bez účasti obyvatel a bez jakýchkoli vojenských nebo církevních poct.

Již se asi nepodaří dohledat detaily, které tomuto lidskému osudu předcházely. I tito lidé ale byli oběťmi války, která je, byť posmrtně, zanesla až do naší obce.

V době mého dětství byly k tomuto hrobu při výročí osvobození kladeny květiny a stála se zde čestná stráž. Také nápis na náhrobku byl jiný.

Dnes je zde uvedena informace, že se jednalo o důstojníka. Úpravu desky zajistil pan Manuel van Eyck, český rodák, spisovatel a veterán války ve Vietnamu.

O další paměti četnické stanice v Mukařově, z let 1918 až 1949, se s vámi rádi podělíme někdy příště.